Zápisník
Boris v Chile III.
6. 4. 2023
17.1.2021
Santiago Chile
Milý Norberte,
K naší korespondenci jsem se bohužel dostal až dnes. Včerejší den byl nabitý schůzkami, networkingem a tuším, že tomu v budoucích dnech nebude jinak. Po kýženém příletu do Santiaga jsem se ubytoval v patnáctém patře hotelu Crowne Plaza s výhledem na čtvrť Providencia a na kostel se shořelou střechou. Byl zapálen během velkých nepokojů v roce 2019 (vyvolaných dlouhotrvající sociální a ekonomickou krizí). Kostel údajně patří jednomu z bohatých chilských mafiánských oligarchů. Jeho podpálení nebylo žádné nedopatření, ale šlo o extrémní politické gesto.
Byl už večer, když jsem se setkal s dosavadními přišedšími z naší malé, ale hezké české delegace, Martinou Peckovou Černou a Matoušem Danzerem. Vyrazili jsme na večeři a drink do města.
Další den se k nám přidal zbytek krajanů a naše první místní „chilská spojka“, Katarina, studentka z divadelní fakulty v Santiagu. Čekala nás schůzka s vedením Národního divadla. Letos si Chile připomíná kulaté výročí od Pinochetova vojenského puče. Z toho důvodu ND zvolilo jako téma sezony paměť. Co z Pinochetovy diktatury si pamatujeme? Co si přejeme zapomenout? A co si pamatujeme možná zcela jinak, než jak se to ve skutečnosti stalo?
Chilské Národní divadlo má zhruba 360 míst. Červený, polstrovaný sál svou atmosférou trochu připomíná pražské divadlo Komedie. ND bylo zaleženo ve 40´ letech minulého století skupinou pedagogů zaměřených na výuku literatury a jazyk. Nepřipomíná ti to, Norberte, něco? Zakladatelé ve svém nadšení pro divadlo vytvořili jednak tuto divadelní scénu a později pak i divadelní fakultu.
Právě tam mířily naše další kroky. Systém divadelní výuky se zde výrazně liší jak od systému na pražské DAMU nebo brněnské JAMU. Studenti se hlásí na jeden, společný obor a během pětiletého studia si všichni musí osvojit základy herectví, režie, scénáristiky, scénografie, světelného designu, zvuku… Teprve po škole, v praxi, se dle svého výběru specializují na určitou preferovanou divadelní profesi.
Obor dramaturgie v Chile a nejspíš i v celé Jižní Americe de facto neexistuje. Jeho funkce si mezi sebe dělí umělecký šéf divadla, režisér, dramatik… Ale dramaturg jako samostatná umělecká instituce je zde pro mnohé divadelníky totálně neznámá oblast.
Následovala schůzka s vedením festivalu Identidad, který se každoročně odehrává v nitru pouště Atacama pro velmi uzavřený, pečlivě vybraný okruh diváků, kteří zároveň musí být i jeho účastníky. Ředitelka festivalu je charismatická indiánka, která vás jistě bez nejmenšího problému dokáže proklít tak silným kouzlem, že budete až do konce svého života plivat krev nebo potit kameny. Svou dramaturgií festival navazuje na tradici antropologického divadla. Vlastně už tím samotným zmíněným přísným výběrem, kdo se jej může zúčastnit, se vedení festivalu snaží vymezit vůči velkým mezinárodním festivalovým produkcím otevřeným nejširší veřejnosti. Identidad si své diváky vybírá. Mladá, asi dvacetitříletá asistentka, která seděla vedle ředitelky, si po celou dobu schůzky zapisovala do sešitu propiskou, na které měla nasazenou zmenšeninu lidské dlaně ukazující fakáče. Myslím, že to nebyla reálná lidská ruka. Asi.
Poslední (a přiznám se ti, trpělivý Norberte, zároveň i nejnáročnější) schůzka dne proběhla na české ambasádě. Pan velvyslanec měl bohužel rýmu, ujala se nás proto jeho asistentka, paní Petra. Paní Petra působí v diplomacii již řadu let. „Latinka“, jak familiárně přezdívá Latinské Americe, je podle jejích slov „plná překvapení“. Během tří hodin, které jsme zde strávili, jsme se dozvěděli tuze moc věcí o migraci, ekonomické krizi, o třešních, které kousek od Santiaga pěstuje a pálí Rudolf Jelínek, o průmyslu s čistým vodíkem, který se v Chile snaží rozjet, o údajně “nadmíru přeceňovaném” hrdinství prezidenta Allendeho a údajně “rozporuplné, ale přeci jen ekonomicky úspěšné” vládě generála Pinocheta, a o mnoha dalších pozoruhodnostech tohoto kraje.
Cesta proběhla v rámci výjezdu PerformCzech organizovaným Institutem umění – Divadelním ústavem.
