Zápisník

Boris v Chile I.

6. 4. 2023

15.1. 2023
20:05, New York

Drahý Norberte (jak jsem se tě, náš milý putovní cestovní deníčku 8lidí, rozhodl nazývat),

začínám více než dobře chápat tvé obavy a frustrace z cestování. Píšu ti (tě) nyní na letišti JFK v New Yorku, kde mi zrovna uletělo navazující letadlo do Santiaga v Chile. Předchozí spoj z Paříže do New Yorku nabral zpoždění (nevím proč, jenom jsme stáli na runway a čučeli na betonové moře rozprostírající se za miniokýnkem) a už se to se mnou vezlo. Nestihl jsem ani odbavit krosnu, tak jsem začal předstírat, že je to moje palubní zavazadlo. Američani tomu naštěstí bez problémů uvěřili, stejně jako teorii o ploché zemi nebo o UFO. Během zavazadlové kontroly jsem z ní ale se slzou na víčku musel vyhodit petlahev vody a svůj kvalitní kapesní nůž. I když jsem běžel přes celé letiště jako idiot, gate už byl zavřený.

(Mezi námi, Norberte, i kdyby to letadlo zpoždění nemělo, nikdy bych ten přestup stihnout nemohl. Letiště JFK je strašně velké. Asi jako Brno. Má kolem 8 terminálů, mezi kterými se lidé musí dopravovat vlakem. Pokud by se snažili ujít všechny vzdálenosti pěšky, zahynuli by u toho žízní a celkovým vyčerpáním, jak se to ostatně ve zmíněném Brně denně stává.)

Vydal jsem se na pobočku letecké společnosti, se kterou jsem cestoval. U ní už usedavě plakala jiná cestující, které také uletělo letadlo do Chile. Našli nám spoj do Santiaga s přestupem v brazilském Sao Paolu. Výsledkem celé nešťastné události bohužel je to, že jeden z vysněných dní navíc, které jsem si na Chile vyhradil, je nenávratněv prdeli.

Tak a konec s hudrováním. Dal jsem si tu na baru strašně drahé pivo, třímetrový barman se se mnou rozloučil slovy „God bless you, Man!“ a hned bylo na světě lépe. Měl bych se začít mentálně připravovat na magické umění networkingu. Do Santiaga letím na mezinárodní divadelní festival jako „delegát“ 8lidí a divadla Na zábradlí, abych zde navázal pokud možno co nejvíc kontaktů, které by naše malé, ale hezké české divadlo mohly propojit se světem za velkou louží, a samozřejmě i naopak to velké divadlo za louží propojit s tím naším, malým ale hezkým. Jak na to? Přiznám se ti, Norberte, že netuším. O 8lidech jsem si připravil obrázkovou prezentaci a Na Zábradlí mi kolegové vytiskli vizitky a zabalili šáteček povidlových buchet, kterými mám případně podarovat nebohou stařenku. A ještě jsem dostal anotace ke všem inscenacím přeložené do angličtiny. Těmi mám prý babičku také podarovat. 

Když jsem si doma cpal oblečení do krosny, snažil jsem se v angličtině stručně vysvětlit imaginárním dalším delegátům, o co tyto dvě rozdílné instituce na české divadelní scéně usilují. Ale zasekl jsem se vždycky na třetí větě.

„8people is an independent theatre group. We are trying to work in an non-hierarchical team and our projects are dramaturgically focused on a current social phenomenons, documentary theatre, coworking with a specifics social communities. And… Shit…“ Ještě že mám ty obrázky.

Cesta proběhla v rámci výjezdu PerformCzech organizovaným Institutem umění – Divadelním ústavem.