Zápisník
Boris v Chile V.
11. 4. 2023
19.1.
15. patro hotelu Crowne Plaza
Bertíku,
Dnešní den začal zostra – recepcí v prezidentském paláci La Moneda, které se účastnili jednak pořadatelé divadelního festivalu a delegáti všech zemí (spojte se!), a jednak chilská ministryně kultury a dokonce sám chilský prezident, segnor Boric. Slyšeli jsme tedy dva projevy oslavující „dělníky kultury“ (nejspíše tedy nás), vypili jsme pohárek mangového džusu a navrch si dali kávu.
Recepce skončila kroasantovou bitvou, které po sobě začali pálit rozběsnění novináři, kteří se snažili chytit prezidenta za límec a získat od něj vyjádření k celé řadě témat, které s recepci neměly zhola nic společného. Nakonec prezident Boric většinu z novinářů smetl na zem sýrovými kroasanty a unikl do útrob paláce La Moneda.
Na první představení jsem se kvůli nízké kapacitě hlediště nedostal. Prý ale bylo super. Super…
Místo toho jsem se rozhodl poznat Santiago i z jiného úhlu pohledu. Vyšel jsem z centra města a našel místní kadeřnictví, které nezavánělo turistickými barbershopy a nechal jsem si spravit frizúru. Ukázalo se, že větou „Prosím trochu ostříhat“ — „Un corte de pelo, por favor“ já i kadeřník myslíme něco trochu jiného. Ale do toho vedra je asi kratší sestřih lepší… Nakonec svou mistrovskou práci zakončil slušnou dávkou gelu, na který si tady podle všeho Chilané dost potrpí.
Se zbytkem českých delegátů, kteří měli to štěstí a na první představení dne se na rozdíl ode mne dostali, jsme vyrazili na místní bleší trhy ve čtvrti Bio Bio. Měl jsem spadeno na jakékoli zlé, prokleté nebo temné předměty. Bohužel se ukázalo, že trhy fungují jen o víkendu. Procházeli jsme prázdnými prašnými ulicemi kolem zatažených plechových rolet a představovali si, jak toto místo během soboty a neděle ožívá a obyvatelé Santiaga se zde horlivě dohadují o co nejvýhodnější ceny za staré toustovače, pánve, bundy, větráky, fény nebo rituální předměty, jimiž chtějí v dalším týdnu někoho proklít.
Abychom zahnali žal, vydali jsme se po návratu do hotelu s docentem Jiřičkou do bazénu. Zabralo to.
Jugar a la guerra a IXOFIJ. Tak se jmenovala dvě performance, na které jsem se večer díky ostrým loktům dostal.
První z nich vytvořila poměrně mladá divadelní skupina. Inscenovali chilskou novelu sepsanou na základě skutečných událostí. Skupina policistů před několika lety v rámci výcviku musela absolvovat divadelní kurz, ve kterém je lektorka-herečka vedla k otevírání, prožívání, formulování emocí dramatických postav a tím pádem tedy i emocí jednotlivých zúčastněných policistů. Jak na jevišti uvěřitelně zahrát vztek, lítost, lásku, když během výkonu policejní služby bývají emoce největší zradou?
Pro inscenaci zvolili skvělý inscenační klíč. V každé scéně se všichni herci promíchají v rolích a je na divákovi, aby se vždy znovu zorientoval, kdo koho v daný moment reprezentuje. Nějak to pro mě strašně dobře zrcadlilo ústřední téma identity. Kde končí lidská osobnost a kde začíná policista v uniformě s řadovým číslem? Jaké vlastnosti tvoří dramatickou postavu? Rozpadne se identita jedné osobnosti, když ji v rámci jedné hodiny postupně hraje osm lidí?
Druhé, a pro mě poslední představení dne, IXOFIJ, mělo výrazný politický a sociální náboj. Připravila jej divadelní skupina složená z performerů mapučského původu. V jižní části Chile, kde Mapučové žijí, nyní probíhají tvrdé, bouřlivé nepokoje v rámci boje původního minoritního etnika za svá práva.
Norberte, musím se ti přiznat, že jsem během tohoto představení tvrdě narazil. Hrálo se v parku pod širým nebem na břehu uměle vytvořeného rybníka. Scénář se sestával z tradičních mapučských písní, které byly prokládané současnými politickými provoláními, ale také videomappingem na stromy, kam se promítaly rybičky a kolibříci, světelnými efekty, líbivými contemporary choreografiemi – zkrátka vším, co mělo zaujmout a zalíbit se zahraničním festivalovým divákům. Přišlo mi, že se nakonec tvůrci v rámci představení, které mělo být „uměleckým bojem“ za svobodné vyjádření, zapletli s pochybnými strategiemi a s lacinými nástroji svým „divadelních kolonizátorů“. Bylo mi z toho trochu smutno, na jedné straně jsem cítil silnou potřebu volání po svobodě, ale na druhou stranu mi bylo strašně líto, že zvolili nejlíbivější a nejsnadnější cestu. Tak jsem šel radši hned spát.
Cesta proběhla v rámci výjezdu PerformCzech organizovaným Institutem umění – Divadelním ústavem.
