Zápisník

Boris v Chile VII.

11. 4. 2023

25.1. 
mezinárodní letiště v Santiagu

Ubohý a trpělivý Norberte,

Mrzí mě, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčel. Dělo se toho čím dál víc a na pravidelnou chvilku nad listy věnovanými s láskou Tobě nezbyl čas. Sedím teď na letišti, čekám na odlet do Miami, odkud následně do Paříže a pak do Prahy. Za hodinu otvírá gate, docent Jiřička si lupl čínské bylinkové tablety „Tajemství zlaté skříňky“ a šel si vyčistit zuby.

Ale abych navázal, kde jsem skončil před pár dny. (A přitom se mi to zdá jako měsíc!)

Dopoledne nás čekal silný zážitek. Společně s Katarinou, novinářkou a studentkou divadelní školy v Santiagu, která nám občas během volných chvil dělá průvodce, jsme se vydali do komunitního centra vybudovaného skupinou žen, které přišly během Pinochetovy diktatury o své partnery nebo příbuzné a bojovaly navzdory extrémnímu riziku za práva žen v Chile. Postavily jej prakticky z ničeho, z malého stánku stlučeného z prken. Dnes je to menší budova se společenskou místností, školkou, dvorem, kancelářemi… Na toto místo jsme se vlastně dostali trochu náhodou, protože nás zajímaly „arpilleras“ – obrazce vyšité na hrubém plátně, které zachycují reálné dramatické, krvavé momenty z demonstrací, lidových povstání a dalších zlomových společenských momentů. Spojují v sobě velmi něžný, pečlivý, vlastně až radostný pestrobarevný styl s bolestivými situacemi z nedávných událostí v Chile. Členky tohoto hnutí arpilleras vytvářejí dodnes. Viděli jsme i současná plátna, která reflektovala nedávné demonstrace nebo události během epidemie covidu.

Norberte, nyní k divadlu. První inscenace dne – „Ancés“. Šlo o pohybové sólo brazilské tanečnice. Uprostřed hlediště uspořádaného do arény byl bílou křídou vysypaný kruh a uvnitř něj byly na hromadu složená asi tři kolečka hlíny. V první části performance tanečnice nastínila téma svých rodinných kořenů a z toho plynoucí rasová diskriminace, se kterou se v Brazílii potýká. Představení otevřela trochu trhlou lekcí, při níž se měli diváci naučit tradiční tanec jejího etnika. Samozřejmě všichni měli ohromnou radost, že se během jedné minuty naučili „autentický, prastarý, exotický tanec“, a podle toho také šťastně křepčili. Ale ukázalo se, že to byla důmyslná lest. Ze vteřiny na vteřinu se zprvu vřelá tanečnice proměnila v temnou příšeru, doslova ji posedl démon, který se chtěl pomstít za všechny stereotypy a předsudky, se kterými se denně potýká. Proč všichni chtějí, aby tradiční tance vypadaly jako z hollywoodských filmů? Co když spíš než o veselé, radostné rytmy jde v tanečních slavnostech o něco mnohem temnějšího? Začala diváky vraždit pohledem, prášit jim hlínu do očí a pustila se do jiného, možná mnohem staršího tance, než jaký si většina diváků představovala a přála. Zároveň zpívala a zpola křičela úryvky vlastních textů, které spíš než svým obsahem na obecenstvo útočily projevem. Polovina diváků se cítila dotčená, že se nepokračovalo ve veselých tancích na přivolání deště, zahnání zemětřesení nebo bůhvíčeho, a sál raději rychle opustila. Do konce vydrželo jen pár lidí v hledišti. Musím říct, že tak silnou transformaci, jakou během performance tanečnice prošla, jsem na divadle asi ještě neviděl. A po dlouhé době jsem měl v divadle i trochu strach. Něčím to připomínalo butó, něčím experimenty Antonina Artauda.

Poslední inscenací dne se nechci tady na těch řádcích vůbec zabývat. Šlo o koprodukci festivalu a několika zahraničních uměleckých subjektů. Znáš, Norberte, takové ty velkolepé, efektní inscenace, které vznikly jen proto, aby vznikly, a programátoři festivalů si udělali u kolonky coworkingu čárku? A ještě se u toho zaštiťují „aktuálními“, „společenskými“, „politickými“, „humanitárními“, „ekologickými“ tématy, které ale tvůrci otevřou tak povrchně, jako by otevírali konzervu s rajským protlakem, a anotace k inscenaci připomíná heslo na Wikipedii (včetně hypertextových nápisů „editovat“, které kdosi zapomněl vymazat…)? Takových inscenací jsou mraky a jsou si podobné jako vejce vejci. Škoda, že do této zas zatáhli ty nebohé Mapuče.

Cesta proběhla v rámci výjezdu PerformCzech organizovaným Institutem umění – Divadelním ústavem.