Zápisník

Boris v Chile VIII.

11. 4. 2023

25.1. 
mezinárodní letiště v Bogotě, stát Kolumbie

NorBertráme,

Jsem na dalším ze zdlouhavých přestupů, které ale jsou zároveň skvělou příležitostí si je zpříjemnit chvilkou s tebou, ty starý křupane.

Den po tragické festivalové produkci, kterou jsem o pár řádků výše opsal, začal výletem do komunitního centra v jedné z okrajovějších částí Santiaga, které se jmenuje Checo-e-Slovakia. Tento název získalo díky prostorům, kde se nachází. Centrum je vlastně zrekonstruovaná továrna, kterou v první půlce minulého století založili českoslovenští emigranti. Místu se od té doby ve čtvrti přezdívalo Checoeslovakia a tak takto pojmenovali i nové komunitní centrum. Název prý Chilanům připadá poetický a exotický. Je to skvělé místo pro umělecké rezidence s přesahem do komunitní tvorby. Funguje tady dramaťák pro místní děti, centrum je dějištěm různých kulturních akcí. Zároveň má divadelní sál. Trochu připomíná Altu, když ještě bývala v Holešovicích.

První představení dne mi vyrazilo dech. Jmenovalo se Colina, vznikalo formou devised theatre. Jméno performance vychází z názvu věznice, která se nachází v Chilských horách. Trochu mi to připomínalo tvorbu 8lidí, o které jsem ti kdysi, Norberte, vyprávěl. Inscenace byla rozdělená na dvě části. V té první herci a zároveň tvůrci rozehráli ohromně vtipnou, trochu montypythonovskou absurdní situaci, kdy skupina kamarádů jde navštívit svého přítele do vězení, kde si odpykává svůj trest. V místnosti pro návštěvy je sledují kamery, které ale nemají mikrofony. Mohou tedy mluvit o čem chtějí, jen je nesmí prozradit řeč těla, pokud by se bavili o něčem podezřelém. Uvězněný přítel je díky tomu může nenápadně seznámit se svým plánem úniku. Do vazby nastoupil s falešnou kudrnatou parukou, kterou nyní všichni dozorci považují za jeho pravé vlasy. Teď, když se za ním přátelé konečně dostavili, stačí, aby si s ním pod stolem někdo paruku vyměnil a může ho tak ve vězení nahradit a odpykat si zbytek trestu za něj. Který dobrý přítel by to pro kamaráda neudělal? Zprvu praštěná groteska se rozbíhá do závažnějších témat: v čem se vlastně liší svět ve věznici a svět za jejími zdmi, co pro nás znamená svoboda… Nikdo z přátel pochopitelně nakonec drahému příteli-vězni pomoct nechce.

Ve druhé části všichni performeři zruší divadelní iluzi předešlé situace a sami za sebe vyprávějí o vzniku inscenace. Impulsem pro její nazkoušení bylo uvěznění jejich přítele, známého politického aktivisty, který kritizoval politický vývoj Chile po Pinochetově odchodu z vedení státu. Jejich kamarád byl uvězněn za zločin, který podle nich nespáchal. Performeři s námi do detailu prošli všechny klíčové body soudního procesu a odkryli, kde vznikl justiční omyl/podvod. Nevím čím, ale v tom minimu divadelních prostředků, v přesném, ale pokorném herectví a v celkové stavbě mi to přišlo jako jeden z nejsilnějších zážitků festivalu. 

Večer jsme pak ještě viděli inscenaci Oasis de la impunidad, velkou taneční produkci, trochu ve stylu Lenky Wagnerové. Odehrávalo se v snovém prostoru „muzea násilí“. 12 tanečníků, kteří měli nasazené velké, ale dokonale realistické odstávající uši, si na jevišti s hromnou energií a přesností hodinu a půl všelijak ubližovali, vraždili se, mučili a prováděli další legrace. Trochu Happy tree friends s politickým podtextem. Všem se to ohromně líbilo, i všem z české delegace. Mě to zas tak supr nepřišlo, ale byl jsem opravdu jediný a tak mě všichni přehlasovali, že je to super.

Den se zakončil párty ke kulatému výročí založení festivalu Teatro a mil. Outdoor diskotéka, geniální dýdžejka, ale bohužel i bezkonkurenčně nejhorší pisco, které jsme v Chile měli. Spát se šlo pozdě.

Norberte, pořád jsem v Bogotě a do otevření gateu zbývá moře času. Moře. Oceán. Další den jsme znaveni z diskotéky vyjeli busem ze Santiaga do města Valparaiso. Průvodce nám zde dělal strašně milý, pozitivní energií překypující pár dvou chilanů. Valparaiso se rozlévá ve stráních hor na pobřeží oceánu. Vedle aut, autobusů a taxiků se zde cestuje lanovkami. Když jsme vešli do města, pořádali zrovna trhy. Ulice byly zaplněné davy lidí, pachem rybiny, hromadou slupek od kukuřic a jiných plodin. Upřímně, Norberte, Valparaiso je totální, ale zároveň osobitý trash. Malebné výhledy na barevné baráčky ve stráních, které jsou na všech turistických pohlednicích, představují jen malou, bohatou čtvrť, kam nás naši průvodci vzali na oběd. Zbytek města je naproti tomu celkem drsný, větrem ošlehaný a omšelý.

Do Santiaga jsme se vrátili až večer, se západem slunce. Naše delegace měla poslední společnou večeři. Část pak pokračovala do jiných zemí Jižní Ameriky. Mě, docenta Jiřičku a Soňu El Borodačo, intendantku brněnského Terénu, čekal výlet do horských lázní Banos Morales. Byl to tedy poslední večer v Santiagu.

Další den jsme se naposledy poměli na hotelové snídani a se zapůjčeným autem se vydali do Banos Morales. Jde o malou osadu vzdálenou dvě hodiny autem od Santiaga, která se rozprostírá na úpatí aktivního vulkánu. Naposledy soptil v roce 2015. Chvíli se už zdálo, že celý výlet zkolabuje, protože odbočka na Banos Morales byla z důvodu sesuvů půdy, zborceného mostu nebo šílených vraždících koní (kdo ví…) uzavřená. Naštěstí se pro nás vypravil majitel ubikace, kde jsme měli v plánu bivakovat, a přesvědčil strážce odbočky, že jsme již zaplatili za pokoj a bylo by hloupé nás do Banos nepustit. Odpoledne jsme strávili výletem na nádhernou vyhlídku na dřímající zasněžený vulkán, a večer výhledem na zářící hvězdy.

Druhý den, ještě než se lázně zaplnily dalšími turisty, jsme se vydali do bazénů plných hyperžluté hyperminerální hypervody. Ukázalo se, že lázně zas tak termální nejsou. Byla nám zprvu docela kosa. Minerály na nás ovšem nešetřili. Plavky se mi po několika koupelích zbarvily do červena. 

Norberte, jak těžký bylo nastoupit zpátky do auta a vydat se na cestu do rušného Santiaga z té horské samoty kde se volně pasou koně, kde ve stínu křovisek spí psi a vedle nich chrápou chlapi s klobouky ve zpocených košilích, a kde stařenky hrabou na prašných cestách celé odpoledne kamení do malých kopečků a zůstává velkým tajemstvím, proč tak vlastně činí.

Poslední chvíle v hlavním městě jsme věnovali sprchování a sledování chilské TV, kde dávali Tenkrát v Mexiku s Johnym Deppem a Antonio Banderasem.

Nyní sedím na letišti v Miami. Za chvíli přeletím přes oceán do Paříže. Docent Jiřička se snaží dofotit analogový film, cvaká na foťák proto všechno, co se hýbe. Ozývá se hlášení, že otevírají náš gate. J17. Norberte, cesta je to dlouhá, ale stojí za to a moc bych ti ji přál, stejně jako všem 8lidem. V tuto chvíli sice není ve věci naší další spolupráce s festivalem Teatro a mil nebo s jiným chilským divadlem nic jistého, ale musíme věřit.

Norberte, uvidíme se za 15 hodin!

B.

PS: Norberte, na tu obrázkovou prezentaci o 8lidech, na vizitky ze Zábradlí ani na šáteček povidlových buchet, kterými bych měl podarovat nebohou stařenku, nakonec nedošlo.

Cesta proběhla v rámci výjezdu PerformCzech organizovaným Institutem umění – Divadelním ústavem.